Tohle je něco k čemu mě v posledn době inspirovalo pár lidí, něco co jsem, neco o čem jsem nikdy moc nemluvil a co jsem ani nedokázal pojmenovat. ADHD není porucha pozornosti, je to porucha kontroly toho na co se člověk bude soustředit. Vždycky jsem věděl že je se mnou něco špatně ale myslel jsem si že jsem jenom špatný člověk. Tak snad nejsem, jenom mám trochu zlomený mozek a tohle je moje dlaha.

Schůzky Link to heading

Proč nenávidím schůzky uprostřed dne. Představte si, že máte schůzku třeba v jednu odpoledne. To znamená, že by tam měl člověk dorazit alespoň ve tři čtvrtě na jednu. To znamená, že z domova odjíždět třeba ve dvanáct. Sem to asi všichni známe, ale pro mě to ještě znamená, že se musím začít chystat tak v 11, abych na všechno nezapomněl nebo se nezapomněl s něčím a najednou nebylo půl jedné. Čili to abych si dal tak 10:30 sprchu. S tím, že by člověk měl udělat ještě nějakou práci, to znamená, že probudit se tak alespoň na 9:30, jenže stejně se člověku už honí hlavou, co se bude na té schůzce řešit, takže neudělá vůbec nic a jenom přeskakuje v myšlenkách. Budíček v 9:30 znamená tak jako tak reálně budík na 8:30 a ze stresu mě mozek vykopne v 8:00… To znamená, že reálně jsem kvůli jedné schůzce vzhůru od osmi, domu přijdu třeba ve tři a teprve bych měl energii něco dělat, ale už nemám, protože jsem celý den myslel na schůzku. Takže takhle nějak neurodivergentní mozek někdy pracuje. Prosím, schůzky hned ráno nebo pozdě večer.

RSD Link to heading

My někteří s ADHD trpíme věcí, která se jmenuje RSD (emocionální sensitivita k odmítnutí). Je to opravdu fyzická bolest, kterou ostatní lidé těžko chápou. Například když tě šéf poprosí na slovíčko bez dalších informací k tomu, tak to může ADHD člověka paralyzovat až tak, že nebude schopen přemýšlet o čemkoliv jiném, dokud na ten rozhovor nedojde a my dostaneme ujištění o tom, že vše je v pořádku a svět se nezhroutil. Nebo když někdo odpoví na naši zprávu emotikonem nebo jednoslovně, nebo jenom “OK”, tak to v nás vyvolá fyzickou bolest, protože tohle přesně posílí náš interní hlas, který nám říká, že jsme něco udělali špatně a že nás lidé nemají rádi. Tohle je důvod, proč mnoho lidí s ADHD má problém s udržováním vztahů a přátelství, a jakmile ucítíme možnost odmítnutí, tak se stáhneme, abychom se tomu vyhnuli a nezranili se. Prostě sami sebe sabotujeme úsilím vyhnout se té bolesti. RSD je fakt pekelná část ADHD. Člověk si s někým povídá a najednou nějaká drobnost v intonaci nebo výrazu mě nahodí v hlavě, že mě ten člověk nemá rád. Ten člověk říká, že mu trvá 24 až 72 hodin, než takovou věc zpracuje, a do té doby je do toho ponořený a paralizovaný. Já k tomu mám ještě takovou veselou věc, a to, že mám pocit, že na mě někdo bude křičet, bezdůvodně. Nedávno jsem byl s kamarádkou na snídani a pak jsem se stavoval na poště vyzvednout nějaký výpis. Protože jsem to měl při cestě, tak jsem se stavoval na jiné poště než mám trvalé bydliště, a paní za přepážkou se ptala, proč proboha jedu sem. Jasně, odpověď je jednoduchá – protože jsem to měl prostě při cestě, a co jí je do toho. Ale stejně ve mně hrklo a připadal jsem si, že dělám něco špatně. Tohle je prostě moje výchozí nastavení, neustále se kritizuju, neustále řeším že je něco špatně až do paralizujících stavů. Odpověd je jednoduchá, nepotřebuju peníze, nepotřebuju občerstvení a mutisportku v práci. Stačí mi občas říct dobrá práce, to mě z tohohle dostane.

Tvůj příběh a můj příběh Link to heading

Typická věc, která mi do nedávna nedávala žádný smysl a proč na mě občas lidé reagují všelijak, je moje potřeba odpovědět příběhem. Rád lidi poslouchám, zvlášť ty, na kterých mi záleží, ale moje reakce je prostě trochu jiná. Například, někdo mi může říkat: „No, teď se mi pokazil výfuk na autě a dělá to desný zvuk.“ Normální člověk očekává porozumění, čeká, že řeknu, že je mi to líto. Ale já kdybych tohle řekl, tak to není ta správná odpověď. Kdybych tohle řekl, tak je to spíš takové „whatever“. Já odpovím tím, že začnu mluvit o svém příběhu, že se mi to také stalo a že jsem třeba nedávno také musel měnit vlnovec za motorem a jaké to bylo. Ale to je to, jak vyjadřuji, že jsem se do problému toho druhého vcítil, že máme něco společného a že tím pádem soucítím a zajímá mě to. Ne jenom obyčejně „je mi to líto“… to pro mě nic neznamená, ač jsem se to naučil používat.

Jak mě naštvat? Link to heading

(čtěte pomalu, jako když to přednáší nějaký MLM marketák) Takže tu pro vás máme takovou skvělou nabídku. Tohle vám změní celý život. Podívejte se, takovouhle příležitost prostě nemůžete propásit a určitě to chcete vyzkoušet! Když si celou moji přednášku poslechnete, tak už nikdy nebudete chtít jinak. Kde jsem to byl… ano, tady třeba tahle fotka, co je za mnou, to je náš tým na pracovní dovolené a všichni…

TICHO! Sakra, k věci, to, co tady říkáš, už jsem si v hlavě složil před minutou, k věci!

Osobnost(i) Link to heading

Lidé mě mají rádi, ano, vím, že mají, občas někdo řekne, že mám fajn osobnost. Ale pokud bych měl být naprosto upřímný, tak moje odpověď je: Díky, ale ta není úplně moje. Tu jsem si vytvořil na základě předchozích interakcí s tebou a usiloval jsem ji perfektně proto, aby se ti líbila, tak jsem moc rád, že se ti líbí. Není to, že bych se přetvařoval a lhal, naopak, já jsem až nepříjemně upřímný, ale s každým mám jinou osobnost a vůbec mi to nevadí, naopak mi to vyhovuje.

Myšlenky bez ladu a skladu Link to heading

Koukám na svět skrz pytlík na rohlíky. Představte si, že vám v hlavě mluví tři hlasy, do toho hraje hudba, zároveň kreslíte tři obrázky a ještě přemýšlíte, co bude k večeři. A tohle nejde zastavit, dokud se nedostanete do úplného vyčerpání – a pak zase nanovo. Pokud zrovna nemám hyperfocus, svět je, jako bych na něj koukal přes něco – nejsem úplně jeho součástí. Jednou jsem díky změně chemie poznal jak funguje normální mozek a teda… wow. Někteří lidé s ADHD se cítí provinile, když občas vybuchnou, protože neumí regulovat své emoce. Já naopak cítím vinu za to, že je v takové situaci naprosto potlačím, a pak je mi to nepříjemné. Cítíme se vinni, protože nám všichni – i odborníci – říkají, jak bychom se měli cítit, ale my to tak necítíme. A prý vynakládáme málo úsilí na to, abychom se cítili jinak. Do určité míry je to pravda – jde to změnit, a proto píšu všechno, co tady píšu. Už to tak nechci. Ale to nic nemění na tom, že někde uvnitř to tam stále je.